Tohle je pro mě velmi osobní, protože jsem s tím zápasila poměrně dlouho. A teda ještě občas mě to "chytne." Jedná se o srovnávání našeho životního příběhu s příběhy jiných.
Příklad: Na instagramu vidíte nějakou happy ženskou fitnessku s rádoby šťastnou (možná jsou šťastní, kdoví, v tomhle social media světě jeden nikdy neví) pózující rodinkou. Vy se zrovna válíte na gauči, jste po rozchodu a jedinou motivací jít ven je pro vás nedaleký McDonald.
U někoho mohou začít pocity viny, typu: Kdy budu v lepším životním bodě jako třeba ona? Kdy začnu žít tak jak jiní, ti více šťastní a více úspěšní? Kdy konečně zhubnu? Najdu lásku? Najdu práci snů? Koupím si vysněný dům? Začnu naplno žít, naplno cestovat? Kdy se konečně vyhrabu z dluhů? Budu vypadat někdy líp? Budu někdy hodně atraktivní? Ta lepší? Budu někdo víc než tím kým jsem teď?
Ok. Je normální a ještě ve zdravém normálu, když podobné otázky proletí naší myslí, kterou denně proletí statisíce myšlenek.
Ale co se může stát a u hodně lidí se to děje, že tohle neberou jako zdravou motivaci, ale něco, co je táhne dolů, protože začnou mít pocit, že nikdy nebudou "víc" a nikdy se nedostanou ze zablokovaného bodu A do bodu B.
Někdo to vezme jako posedlost, kdy se svým životem teda něco udělá, zhubne, našetří si na plastickou operaci a už si myslí, že je vyhráno nad svým starým, a jak dříve viděl sám sebe (což většinou není pravda), ošklivým já.
A jiní tohle mají jako strašáka (což byl můj případ a občas taky ještě je), že náš život jde pomalu, že se občas v něm moc neděje, zatímco jiní během dne stihnou cvičit, meditovat, pracovat, cestovat, uplést svetr, natočit vlasy a ještě si večer zajít na luxusní večeři.
Že ten náš život postrádá onu dynamiku, kterou často vidíme u jiných.
Uvědomuju si, že co prezentují lidi na sociálních médiích je z velké většiny jen navoněná bída a kolikrát jedna velká lež ale řekněte to svému Egu, že jo. Zvlášť když někdy máte den blbec a jste rozmrzelí nebo unavení.
Ve chvíli, kdy mi tak docvaklo, že příběhy jiných, cizích lidí ale také mých známých, se kterými jsem se srovnávala, mi začínají ničit můj klid a tím i život, tak jsem se sebou tak nějak hnula. Tady jsou mé tipy, které mi pomohly onoho strašáka z 99 procent vyhnat.
Naprosto jsem omezila flákání se a scrollování obrazovky jen tak z nudy na facebooku a instagramu. Bralo mi to energii, demotivovalo a duševně unavovalo. Mám tam pár pečlivě vybraných stránek a lidí (motivační řečníci, lidi co inspirují moudrostí a činy ne jen okázalostí a planými kecy jako např přefiltrovaná fotka s nějakým citátem), které sleduji a kteří mi přijdou autentičtí a ti mě motivují ale už nesleduji životy celebrit a cizích lidí jako dřív. Navíc hoodně lidí používá přefiltrované fotky, které mají do reality hodně daleko stejně jako jejich insta životy, kterými se tam chlubí. Pro mě je to naprostá ztráta času.
Každý den si říkám a uvědomuju a zafixovávám že: NEPOTŘEBUJU BÝT NĚKÝM VÍC NEŽ TÍM KÝM JSEM DNES. A nepotřebuji nikomu nic dokazovat, někoho ohromovat zvlášť tím, že bych stále něco dávala na facebook ve stylu tak koukejte na mě jak se mám a já vím, že se máte a tak se všichni máme a tím, že vidíte, že se mám, tak někam patřím a někdo mě oceňuje.
To, že někdo tam dává vše a rád sdílí dovolené apod se známými je v dnešní době zcela normální, já to teda skoro nikdy nedělala ale to neznamená, že je to špatně. Je fajn, když lidi sdílí mezi svými známými na facebooku fotky. Teď nemám na mysli ty přefiltrované, nahnané, vymachrované fotky s cílem ohromit a soutěžit s ostatními.
Ale co jsem si uvědomila a to mě docela mrzí je to, že když zrovna každému nelajkujete fotku a nekomentujete, tak jako byste časem už pro nikoho nebyli.
Já nelajkuju ne proto, že by se mi fotky nebo příspěvky známých na fb nelíbily ale za prvé nemám na to čas a už na facebook moc nechodím, teda jen pracovně když musím, protože pomáhám jedné kavárně s příspěvky. Ale další důvod je ten, že když člověk otevře fb, tak je tam toho mraky, je doslova zahlcen a ono vezme nějaký čas to vše projet, olajkovat, přečíst a okomentovat. A na to už po těch letech taky nemám sílu ani psychickou energii.
Možná si časem najmu někoho, kdo bude lajkovat fotky mých přátel, abych nevypadala jako naprostý ignorant nebo ten, se kterým je něco špatně. Ne...dělám si srandu.
Ti praví přátelé ví, jaká jsem a mají mě rádi takovou, jaká jsem a rádi mi zavolají a neočekávají, abych pod každou jejich fotku psala: Jéééé, tobě to sluší a jé hezká dovolená a jste nejlepší, a nejhezčí a parádní rodinka a parádní jídlo a paráda děcka...
Ono je z toho taková nějaká jakože nepsaná slušnost, že si lidi lichotí na těch fejsbucích a instagramech a kdo napíše něco jiného, tak je pranýřován. Jo...jo...jo...ale já z toho kola chtěla tak moc ven i když tě to může v dnešní doby hodit úplně mimo onen virtuální sociální okruh a to někdo nemusí snášet moc dobře a já to chápu.
Já to snáším docela dobře, někdy si říkám, jo, tohle by se líbilo, tohle moře, tahle pláž ale to nasdílím tak jednu fotku na instagramu za měsíc a ještě k tomu neutrální a na facebook nedávám roky už vůbec nic.
Ten pocit, který jsem před deseti lety měla, že když jsem se na facebooku něčím pochlubila , většinou to byla fotka žrádla, je nějak pryč.
Já už nechci nikoho ohromovat, ničím se chlubit a pokud chci někoho zaujmout, tak jen asi spíš činy, motivací, myšlenkou a od toho tu mám tento blog.
Taky jsem si v poslední době všimla jak se rozmohly hysterické výlevy matek, které sdílejí svá videa a jejichž videa mají milionová shlédnutí. Na těch videích většinou nadávají a kolikrát velmi sprostě, nad hračkami, které vyrábí nějaké společnosti a ony si je kupují a pak na videích jedou bomby. Hysterie prodává a lidi baží po pozornosti a po tom, aby byli důležití.
No a do třetice si uvědomuju, že každý příběh je jiný, unikátní, každý příběh má jiného vypravěče, jiné načasování, jiné herce, jiné lokace a jiné události stejně jako jinou karmu.
To, že nežijeme na Bali a neležíme celé měsíce na pláži s koktejlem v ruce z našeho života nedělá něco bezcenného a něco míň. Nebo že někteří nenašli onu životní lásku nebo ještě nezhubli, atd...
To, že někdo něčeho dosáhl v jednom měsíci neznamená že já to můžu dosáhnout taky. Je dobré se o to pokusit ale není dobré se přepínat, za něčím hnát a nezdravě soutěžit. Soutěžení samo o sobě není špatné, pokud je nastaveno správně a nesemílá nás do unavené tryskomyši.
A pak platí staré dobré známé: Zaměřit se na maličkosti a být za ně vděční, protože z těch maličkostí, za které jsme dnes vděční se mohou časem stát velké věci, za které budeme ještě vděčnější.