Něco o mé duchovní cestě

Léto 1994. Sedím u řeky, všechno kolem krásně voní, držím v ruce knížku Síla pozitivního myšlení od Normana Vincenta Pealeho a snažím se soustředit na její stránky.

Chvílemi skoro až nedýchám, je mi 15 let a tento svět metafyziky a pozitivního myšlení mě fascinuje. Tato kniha je první knihou v mém životě, kterou shledávám neuvěřitelnou, obohacující a velmi poučnou.

Jak nám funguje mozek, co všechno o něm ještě nevíme? Co je na konci všech galaxií, žije naše duše na věčné časy? Co je nekonečno? Čím vším musí naše duše projít v onom nekonečnu? Jak mám co nejlépe tento život prožít se všemi dary a možnostmi, které mi Vesmír nabízí?

V hlavě se mi točilo vždy hodně otázek, jedna za druhou…často jsem koukala do nebe a říkala si: A co kdybych teď najednou do toho nebe spadla, co by se stalo? Napadaly mě občas i nesmysly…i když…třeba nic není nemožné…. :)

Ta kniha mě tenkrát nakopla. Tenkrát po přečtení té knížky jsem si říkala: Aha, tak tomu všemu už začínám rozumět (já hloupá! Kdybych věděla, kolik se toho ještě budu muset naučit a čím vším si budu muset projít, abych nějaké věci vůbec pochopila!).

Od té doby jsem chtěla vědět ještě víc a už mi nestačily babiččiny příběhy o duchovnu a o tom, jak stařenka byla médium přes kterou hovořili duchové s pozůstalými (což se v dávných dobách na vesnicích kromě draní peří po večerech dělávalo – vyvolávali se duchové).

Zkoušela jsem vykládat karty, s kamarádkami jsme také zkoušely vyvolávat duchy (v jednom případě se nám to i povedlo ale to je zas jiná story), a já si myslela, že tohle nějak vše k duchovnu patří ale pořád jsem to stejně nechápala…v jednu chvíli jsem si říkala: Jo tak je to teda o tom pozitivním myšlení, jaké to má spojení s duchovnem a co tam máme dál?

Tenkrát jsem si myslela, že se rouhám, když se mi příčí různé ezoterické vědmy, které na toto téma rozjely byznys s lidským strachem a že jich v Česku bylo (a je) až až.

V některých inzerátech jsem četla, že jenom ony nás mohou zbavit karmických zátěží, jen ony nás zachrání a navedou na správnou cestu. Za jejich rady jsem za celý život už utratila tisíce ale výsledek nikde – a to jsem byla snad u všech věhlasných kartářek v Česku, u jedné na Floridě, u jedné ve Francii a u několika v Západní Austrálii.

Roky jsem si říkala, co to duchovno asi je, co k tomu patří, co patří k duchovnímu růstu co je málo a co už moc…

Od té doby jsem přečetla snad stovky knih, byla na různých kurzech, sezeních, ale skutečná škola o duchovním životě přišla ve chvíli, kdy jsem ZTRATILA VŠE A JEDINÉ CO MI ZBYLO JSEM BYLA JEN JÁ A BŮH (VESMÍR) – doplňte si sami.

V tu chvíli jsem začala tušit, že jsem na nějaké cestě, že mě někdo vede, že máme všichni svůj nějaký úkol, že co potřebujeme je vždy v nás a pokud se na to necítíme, tak jsou nám k dispozici TI Nahoře. A že se máme pořád co učit.

Ještě se vrátím k jednomu období – léto 1996. Rupla jsem z matiky a léto jsem strávila šprtáním se matiky na reparát.

Tenkrát jsem přemýšlela, že pokud reparát neudělám, tak se zabiju. Říkala jsem si, že jsem nemožná nula a ostudou celé rodiny. Navíc jsem měla dost přísného otce, který pro ránu nešel daleko.

Také to bylo krásné léto, které jsem sice celé proležela s matikou na rozkvetlé louce a strávila povětšinou sama ale v tomto létě se mi zdál jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších snů jaký se mi od té doby zatím nezdál.

Tenkrát jsem byla v myšlenkách s tím, že můj život nestojí za nic a že je lepší se zabít, zvlášť poté, co zbabrám reparát a říkala jsem si: radši nebýt než opakovat další rok na škole, kterou jsem doslova nesnášela a která zabíjela moji duši.

Asi tři týdny před reparátem se mi zdál tento sen: Stojím u neuvěřitelně velkých dveřích s obrovskou klikou. Máma se ségrou u těch dveří stála a obě se je snažily otevřít a nešlo jim to. Tak se smíchem zase někam odešly.

Já jsem se těch dveří lehce dotkla a ony se otevřely. Vevnitř byl v takovém nekonečném prostoru andělský chorál, který byl precizně srovnaný tak, jakoby stál někde v chrámu, až do velké výšky v několika řadách. Byly to nádherné barvy ale základní barvou za nimi byla bílá. Barvy jednotlivých Andělů a také Archandělů se prolínaly jeden s druhými.

A teď ten nejsilnější zážitek. Oni začali zpívat. Ještě teď mi tečou slzy po tváři, jaký zážitek to byl. Myslím, že jsem možná zaslechla setinu vteřiny - ten jejich chorál měl takovou vysokou zvukovou frekvenci, že mi nějaký hlas řekl: Teď musíš rychle odejít, tohle není pro lidské ucho, pokud zůstaneš, tak - a to si teď už přesně nepamatuju jak mi to bylo řečeno ale bylo to něco v tom smyslu, že by mi to zničilo sluch.

V tu chvíli jsem se probudila úplně zpocená a začala jsem normálně řvát, bulet, husí kůže byl důkaz, že to byl opravdu “reálný” sen a že mé tělo si to emočně vše prožilo.

Možná jsem už o tomto zážitku v některém z článků dřív na blogu psala ale tohle bylo to nejsilnější, ta setina sekundy…ano to byl ten nejsilnější okamžik v mém životě.

Teď když tyto řádky píšu a vzpomínám na ten sen, tak brečím. Tak silné to bylo. A stále mě to emočně zasahuje i po 24 letech od doby, co se mi onen sen zdál.

Mimochodem reparát jsem zvládla ale v tu chvíli jsem věděla, že i kdybych ho náhodou nezvládla, tak je to ok. Že Oni tam jsou a bdí nade mnou jako nad námi všemi a že nechtějí abych si něco udělala. Tak jsem si to přebrala.

Můj laptop mám právě postavený na velkém dřevěném stole, na kterém mám sošky andílků, různé kameny, posvěcený růženec, klíčenku z Louvru z Paříže, na kterém je znázorněn Archanděl Michael…motivační karty na nástěnce. Dřevěný surový rám, ve kterém je moje fotka s mým chlapečkem. Jak stojíme u moře a on kouká někam do dáli a natahuje, protože ho zaujala bójka o které si myslel, že je loďka, po které toužil….

Vedle leží orakulum karty, pak ruské tarotové karty, karty Lennormand zabalené v červeném pláténku a Boticcelli tarotové karty. Pak svíčky a sprej od místní čarodějky, ve kterém jsou vonné a ochranné essence a bílý krystal proti všemu zlému.

Rok 2020. To je můj svět. Do duchovna se necpu, nejsem jím posedlá, beru ho s pokorou ale ráda se obklopuju lidmi, co mi v tomto rozumí a mé bydlení je o útulnu, andělíčcích a věcech, které mám ráda. Odráží mě a mé koníčky. Co je ve mě, je kolem mě.

Mám se ještě hodně co učit.

Učím se tichým modlitbám ze srdce a během dne se snažím více meditovat. Když ne během dne tak před spaním.

Snažím se naslouchat, protože nasloucháním sebe sama a lidem kolem nás se dostáváte nejen do role tichého pozorovatele ale také se více dozvíte.

Snažím se stále hýčkat a milovat svoje vnitřní dítě, tu malou holčičku, kterou jsem po celý život ignorovala a trápila ji, stejně jako ji trápili a ubližovali ostatní.

Občas se dívám na své dětské fotky a říkám si: “Holčičko, kdybys věděla, jaká občas velmi trnitá cesta tě v životě čeká”..a pak jí posílám lásku…i tam…někam v sobě dovnitř, do hloubi mé duše, mého srdce, kde je teď v bezpečí, v lásce a kde ji už nikdo nemůže ublížit.

Lidé se hodně zajímají o duchovno nebo teď v posledních několika letech o Zákon Přitažlivosti ale častokrát zapomínají si uzdravit své vlastní vnitřní dítě, které nechají zapomenuté někde ve tmě…uzdravením tohoto človíčka uzdravujeme sami sebe ale i další generace a to je také součástí našeho duchovního světa a vývoje.

Je na nás, abychom přetrhli onen stále se opakující cyklus, kterým si procházeli naši předci a abychom započali cyklus nový, cyklus lásky, spojení s Bohem (Vesmírem), hojnosti, přijmutím, čímž tímto sami čistíme karmické zátěže a více se tak stáváme spolu s Bohem součástí našeho Životního Plánu, který se pak prolíná se životy a Plány jiných a to vše v souladu s Vesmírnými Zákony – Božím Plánem.

My všichni jsme na duchovní cestě a to i ti, kteří nějaké duchovno jakkoliv ignorují. A to není hřích. Je to volba každého z nás.

Jsou dobří lidé, kteří nevěří v nic a přesto jsou dobří a konají dobro a kolikrát jsou lidé, co se modlí k Bohu, věří, chodí do kostela a plodí zlo.

Pamatuju si, jak mi moje spolužačky ještě na střední říkaly, že jsem ztracená ovečka jen proto, že nejsem pokřtěná a že nechodíme s rodinou každou neděli do kostela.

To je prosím vesnický bullshit.

O tom to fakt není.

Chození do kostela nemá s duchovním vývojem co dělat. Je to krásná věc, pokud tam chodí lidé, kteří na sobě pracují, jsou dobří, konají dobro a snaží se ale je to úplně k ničemu tomu, kdo páchá zlo a chodí se tam jenom očišťovat.

Mám pocit, že jsem se toho nejvíce naučila přes bolest.

Díky emoční bolesti jsem více zpozorněla a měla větší tendence spolupracovat s Vesmírem. Díky bolestným zkušenostem jsem více rostla, více se učila, více nasávala, řekla bych i že více zmoudřela.

Bolest i ti, kteří nás štvou, zvlášť ti, kteří nás štvou, jsou našimi největšími duchovními učiteli a pomáhají nám – ač většinou nevědomě – s naším duchovním rozvojem, naší expanzí.

Jak se říká, cesta je cíl.

Pojďme si tu cestu užít a snažit se být tou nejlepší verzí nás samotných. A pokud přijde nějaký učitel (ve kterém kolikrát vidíme nepřítele), který nám dává, učí nás nějaké životní lekci, nezlobme se na něj. Odpusťme jemu ale také hlavně i sami sobě. Je to jen pro dobro nás samotných.

V oblasti Západní Austrálie, kde žiju, jsou populární tzv women's tribes, tedy skupinky žen, které se navzájem podporují, tancují kolem ohně v rámci rituálů, meditují, sdílejí na facebooku velmi otevřené výpovědi o svém životě, svých bolestech...já jsem členem několika takových tribes (jen s jedním se bavím více a osobně se potkáváme) a mile mě překvapuje, jak autenticky a otevřeně tam ženy se sebou komunikují a to nejsou všechno jen nějaké lesany.

Dávají tam normální fotky bez filtrů, napíšou otevřeně o bolestech z dětství, o tom, jak (ne)zvládají své životní lekce, je to pro mě takové příjemné osvěžení.

Nejsem bio matka ani lesana ale taková společenství žen, které se navzájem podporují, mě baví. Sice jsem s nimi kolem ohně netancovala, ale namísto toho opékala špekáčky a zalívala to vínem. Nikdo mě nesoudil. Bylo to příjemné.

Nesoudili mě, ani když jsem občas nezvládala výchovu chlapečka, ani když jsem o vše přišla, ani když jsem neměla co nabídnout, jen sebe a svoji společnost.

Toho si vážím.

Moje kamarádka, taková Matka jednoho "tribe" říká, že každá žena potřebuje kolem sebe "village", jak to bylo v minulosti, že za každou ženou stála celá vesnice, byla součástí nějakého celku, kde se ženy podporovaly, zatímco nyní se často setkáváme s tím, že se ženy na sociálních médiích napadají, urážejí, soudí, hodnotí, která má více napečených bábovek, štíhlejší stehna, šťastnější manželství, která má lepší výchovné metody, apod.

Hodně jsem se s tím sama setkala, když jsem se dostala do nějaké diskuze ohledně výchovy dětí, to jsem byla v šoku, jak na sebe byly ženy zlé a jak se sami napadaly a urážely. "Ty dáváš dítěti špagety s kečupem? To jsi matka? No fuj?! Cožeeeee? Vy nemáte ohrádku kolem sporáku? Ty jsi neschopa! Můj manža tam dal ohrádky už dvě!"

Jak vidíte, v rámci svého článku o duchovnu jsem skončila u ženského společenství. Ano, možná někdy někde se v dávných dobách ženy objímaly u ohně, pomáhaly si, předávaly si moudrost, někde ve zdravé míře, někde v nezdravé - kdy v některých kulturách matky nutily své dcery do nemilých věcí včetně manželství bez lásky ale zato s pořádným hrncem zlata.

Tady je ženské společenství a tance u ohňů ovlivněné díky aboridžinské populaci původních obyvatelů Austrálie. Před třema měsíci jsem byla na jednodenním meditačním a holistickém kurzu, v rámci kterého jsme za zvuků jedné Aboridžinky procházely a dupaly do země ve tvaru ležaté osmičky a samy vydávaly zvuky. Bylo to pro mě silnější než meditace, cítila jsem v sobě posuny energie, uvolnění a neuvěřitelnou svobodu a volnost.

To mám ještě v plánu, vidím to na příští rok - chtěla bych si najmout Aboridžinského průvodce a chtěla bych nejlépe s Aboridžinskou skupinkou strávit nějaký čas v Australské bushi. Naučit se více něco o využití australských nativních bylin a jejich léčivých účinků ale také mouder od těchto domorodců.

Taky jsem nevěděla, že Australané mají xxxxx zákazů co se týče jezení zvířat, zatímco Aboridžinci mají dovoleno sníst - a teď nevím jestli to říkám přesně - skoro jakékoliv zvíře? I ty chráněné, protože to je součástí jejich několikatisícileté kultury.

Kamarád mi právě říkal, že pojedeme na ryby a že možná sebou vezme aboridžinského kámoše, protože pokud chytíme nějakou chráněnou rybu, tak on ji jako původní obyvatel Austrálie může sníst a my bychom mohli ochutnat, pokud by chtěl jet ve stylu "sharing is caring."

Mé srdce plesá a vážím si toho, že jsem součástí nějakého duchovního společenství zajímavých žen, které mě nenutí být vegankou, vegetariánkou a být bio matkou.

Po duchovní, životní cestě se lépe kráčí, pokud jsme právě součástí nějaké "village", nějakého společenství a nemusí to být společenství čistě ryze jen duchovní. jaké společenství, ve kterém nám srdce a duše plesá a ve kterém se cítíme dobře, se hodí. A pokud máte navíc partnera, se kterým kráčíte po životní (duchovní) cestě spolu, o to je to ještě lepší :)

A pokud jste sami, tak jak otevřete své srdíčko s čistými a krásnými úmysly, tak vám Vesmír někoho přihraje.