Před třemi týdny říkám svému čtyřletému synovi: "Hele běž si uklidit ty hračky v pokoji! Tos jich musel vytahat tolik?"
A on na mě: "To jsme se hráli se Zlatou Maisie..."
Já: "Jakou Maisie?" Já totiž v životě o žádné neslyšela.
Měla jsem za to, že si vymýšlí, aby měl na koho svalit vinu ohledně nepořádku v pokoji...ale později to byla docela výživná debata.
"Mami, Maisie přichází ze zlatého světla, je krásná a někdy tancuje a zpívá a řekla mi, že přišla, aby mi pomohla."
"A s čím aby ti pomohla?," ptám se...
"S dýcháním a abych byl šťastný."
Je pravda, že tu noc jak mluvil o Maisie v noci nekašlal a to v poslední době prokašlal celé noci...má astma a zvlášť teď tady na jaro je to mazec.
Jsem zvědavá. Vím, že jako malý si hrál s neviditelnými kamarády ale co když si teď vymýšlí? A vlastně není to jedno? No není, jsem zvědavá...co když má Maisie pro nás pro oba nějaký vzkaz?
Druhý den se stejně ptám dál - opatrně...a ukazuju na mobilu obrázky roztomilých malých cherubínků s buclatými tvářičkami.
"Ale ne, to není Maisie, Mami..."
Ukazuju obrázek nějakého anděla s ženskou postavou a velkými rozzářenými křídly."
"Ano, ano, to je Maisie!"
Ač těmto věcem věřím, tak jsem moc věřit původně ani nechtěla...ale pak mě zalila vlna vděku, víry a lásky ke všem dobrým bytostem Shůry.
Nemohla jsem si to nechat pro sebe a řekla jsem to spoustě známým, chtěla jsem najednou posílit víru všude a všech a pak jsem se cítila blbě, že jsem vyzradila mého chlapečka a Maisie společné tajemství...a i teď mám nutkání o tom napsat, protože jste moje chápavá a laskavá komunita, která jede na podobné vlně jako já. Ale už to nebudu příště říkat tolika lidem aspoň tady v okolí.
Další zážitek. Před pár týdny jsme se procházeli na jednom místě, které je sice krásné ale má bolavou historii - na onom místě byli v 19 století zastřeleni Aboridžinci - tady tomu říkají Pinjarra massacre a málokdo ví, že se to stalo zrovna na onom místě zrovna tam někde u řeky kde jsme zrovna byli.
Můj chlapeček neměl ponětí co se tam stalo, o vyvražďování Aboridžinců, masakrech a dalších otřesných událostech z jejich historie se bude učit ve škole a já mu k tomu řeknu více až půjde do školy. Pokud se mě zeptá teď, tak mu to nějak polopatě vysvětlím ale co chci říct...zrovna na onom místě se začal chovat vyplašeně a divně a chtěl hned pryč že prý jsou kolem něj samé zombie a křičí ať jde pryč.
Bavila jsem se o tom se svými Aboridžinskými známými a tak jsme usoudili, že můj synek zřejmě viděl duchy zabitých Aboridžinců, kteří se mu ukázali s válečně namalovanými tvářemi. Čímž taky usoudili, že bude potřeba nějaké očistné ceremonie (vypalování eukalyptových listů - takto Aboridžinci už přes 60 000 let posílají duše zemřelých na druhý břeh...ale to jsem uvedla jen jeden příklad).
Když jsem se ho později ptala co mu ještě říkali, tak prý mu řekli, že chtějí Domů. To jsem vše nahrála na mobil a vzkaz předala.
Odteď tomu můj chlapeček říká "zombie playground" a prosil mě, ať už ho tam nikdy neberu...
Tohle je takový náročný rok...vlády si dělají co chtějí, svět se možná zdá být nestabilní, stejně jako kdysi silné ekonomiky, teď co bude dál...bude to horší...bude to lepší...ztratíme mnoho, získáme někde na něčem víc, zlepší se aspoň vztahy? Aspoň něco?
Tyto dva zážitky byly pro mě silné. Možná někdo může říct, že děti mají bohatou fantazii ale pro mě je v tom "vzkaz v lahvi."
Věci mezi nebem a zemí prostě jsou.
Tyto týdny jsem se vyčerpaná potácela mezi prací, studiem, dobrovolničením, staráním se o synka.......celkově jsem byla tak unavená, převálcována tímto rokem, tedy jeho událostmi, které jsem energeticky velmi silně prožívala a stále občas prožívám...převálcována vlastním synem, který mi dával kapky a já jemu, svým dlouhým listem povinností.. a pak jsem si říkala a kde je jako můj život v tomdlectom chaosu?
Nějaké věci se navždy změní, jiné si sednou. Jiné odejdou. Přijdou jiní a jiné události. Svět se bude měnit rychleji nebo také ne...kdoví...
Dnes byl krásný den. Slunečno. A já ho skoro celý prospala. A taky jsem hodně jedla, zatímco statisíce cvičenek z instagramu se chlubilo dokonalým cvičebním programem. Já stále dodržuji svou instagramovou dietu. Už na tom nevisím hodiny. Ale jo, občas kouknu na profil Rebel Wilson, ta zhubla, nabalila si luxusního frajera a teď jen postuje happy sexy fotky.
Ale stejně...realita může být jinde..i tak jí fandím.
Jo vlastně, co jsem chtěla napsat: že....důležité je vědět, že my sami jsme důležití, že my jsme svým ohněm, svou podstatnou, svým pisatelem příběhů, svým pozorovatelem ale také svým nepřítelem, který si občas stojí sám sobě v cestě.
Že nikdo není naším nepřítelem než my sami.
Že vždy je nějaká naděje a že během krátké doby se váš život může proměnit jak v sen tak i v peklo.
Že mít strach ze samoty a ztráty je normální.
Že nemusíme čekat na znamení okolo nás ale podívat se do své duše. Co ona říká a jak my sami si ji hýčkáme? Na tom záleží.
Před týdnem jsem seděla v indiánském týpý v kruhu žen, uprostřed bylo ohniště. Jako za starých časů, kdy vesnice stála za každou svou ženou a žena stála za svou vesnicí, za svým kmenem, za svým "tribe."
8 hodin jsem strávila meditováním, kakaovou ceremonií, sdílením příběhů a podporou ostatních žen, jedna se rozplakala, že je sice šťastná ale bojí se být matkou, tak ji všechny, tam kolem toho ohně, v tom týpý, utěšily,....druhá se svěřila, že nemá peníze, třetí unikla domácímu násilí...čtvrtá se vydala na duchovní cestu.....
Toto jsem nikde dřív neměla možnost zažít, vím jen že Houdová něco nabízí z Bali a pak nějaká ženská co přijela z Thajska a mluvila s koronavirem dává účastnícím svého kurzu indiánské čelenky na hlavu a pak nějak tancují...nebo takhle... nevím detaily.
Těch nabídek je dost....
Ale osobně si myslím, že takové ty ženské rituály, spojení, to by nemělo stát majlant. Tady v těchto končinách je to velmi populární, když ženy sedí v kruhu a mají kolem sebe léčebné kameny a sedí kolem onoho ohně a mají svoje rituály.
V těchto nelehkých dobách v tomhle vidím sílu a pokud se lidé nemohou potkávat u ohňů a podpořit..tak se mi moc líbí online sedánky, teď se to hodně rozmohlo..online skupinové meditace, sdílení příběhů a proč ne...když to kolikrát jinak nejde..
Důležité je se v tom Matrixu událostí neztratit a pak pokud cítíme, že padáme dolů, tak čeho se chytit? Naděje. A pak, pokud někoho máme a pokud ne...tak se obrátit na zlatou Maisie nebo na někoho jiného z nebeské Hůry, a jak říkávaly babičky, "Když je nouze nejvyšší, je vám Boží pomoc nejbližší!"