O životě v Západní Austrálii

Nejdříve a opět se chci omluvit za neaktivitu, zvlášť mě to mrzí, protože vy jste úžasní, píšete mi, děkujete a já děkuju vám, protože jste opravdu fantastičtí a máte se mnou trpělivost. Za to vám děkuju.

Sedím tady a teď v tichém domě, půl hodiny od moře, dvě minuty chůze od řeky.

Sedím ve své kuchyni, dům je potemnělý, venku, - ač je teprve poledne -, je nezvykle tma, lije jak z konve, ozývají se hromy a blesky.

Mám otevřené dveře od zahrady, vše je svěží, tráva roste, květiny se chlubí svými barvami a na to mají nejlepší část roku, kdy je sice zima ale zase je krásně vlaho, což je vždy takový malý/velký zázrak, protože většinu měsíců je sucho.

Zem je suchá, teploty běžně ke čtyřiceti stupňům a na nějaké bouřky a deště tu moc často nejsme zvyklí.

Takže co se týče dnešního počasí, to je to takové Hallelujah pro všechny.

Bydlím v obydlené zatáčce, u nejizolovanějšího města na světě, Perthu.

Moje zážitky asi nemají nic společného se zážitky turisty nebo Čecha, který žije v Sydney a je obklopen rozmanitým prostředím, kulturou a spoustou lidí.

Moje zážitky jsou tu jiné. Žiju v části země, kde moc lidí nebydlí, kde se zastavil čas. Kde je to takové….jiné.

Představte si velikost Německa. A představte si 7 německých států vedle sebe. A ještě si představte, že do takového oooooobrovského obrovitého prostoru dáte 2,5 milionů lidí.

Tak to je Západní Austrálie. Francie by se sem vešla 4x, Německo 7x. A je nás tu zatím ještě málo.

Obrovská země, málo lidí, spousta problémů.

Život je tu jiný než v atraktivním Sydney nebo v atraktivnější části Západní Austrálie jako je třeba Margareth River.

Západní Austrálie má atraktivní pláže, nádhernou přírodu (na fotu je Rottnest Island, oblíbená dovolenková destinace Australanů), což vnímají turisti ale také nejvyšší míru domácího násilí, vysoký počet lidí na drogách a bezdomovců, což tak vnímají a zažívají místní. Ono to na pohled pro turisty není vidět, ale když tu několik let žijete a ještě do toho pracujete jako terénní sociální pracovník, tak to takhle vidíte.

Sice jsou tu velké sociální výhody, neuvěřitelné výhody, do společnosti a nalomených lidských příběhů a duší se cpou velké peníze, ale to na delší běh na životní trati nestačí. Peníze dojdou, stejně jako “palivo”, čímž myslím palivo k žití což je pro většinu lidí láska, víra, naleznutí smyslu života, zdraví, pocit že někam patřím, pocit, že na život nejsem sám, protože kdo tyto hodnoty váží a má, tak je šťasten. Většinou šťasten.

Já tu pracuju jako terénní sociální pracovník. Pomáhám lidem, co je trápí jakékoliv problémy a píšu doporučení – a posílám je, doporučuji - na pomoc k vladním a různým dalším organizacím.

Příklad: Třeba minulý pátek za mnou přišla paní, co se dozvěděla, že má rakovinový tumor v mozku.

Vyslechla jsem si ji, a protože už začíná zapomínat, sepsala jsem jí plán různých dalších návštěv a schůzek, co musí oblítat a prodiskutovala s ní, co je nyní priorita.

Jednou z hlavních priorit ji bylo přihlásit na speciální druh sociální podpory od státu , protože jí dochází finance – online jsem jí pomohla vyplnit přihlášku, která by jí zajistila aspoň $700 každých 14 dní.

Poté jsme prodiskutovali její úspory, rodinné záležitosti, sociální okruh kolem ní, schůzky u doktorů, apod…a od teď se budeme spolu každý týden stýkat a já ji budu sepisovat/upravovat plán a pomáhat jí to zvládat a řešit věci se sociálkou a prostě s government organisations.

Chodí ke mě lidé, co byli roky zneužívání, sexuálně, psychicky, lidi, co jim zemřelo dítě, nebo když jim děti vezme Úřad pro ochranu dětí, mám klienty, co se léčí z drogové a alkoholové závislosti, co psychicky, finančně nebo jakkoliv strádají a já je prostě spojuju s dalšími organizacemi a píšu doporučující dopisy, aby se jim mohlo dostat pomoci. V posledních měsících jsem měla hodně klientů, co byli bezdomovci. Moje služba je pro místní komunitu zdarma, jsem placená z vládních grantů, konkrétně od Government of Western Australia - Department of Communities.

Takže každý se u mě může objevit, člověk co nemá nic ale má touhu věci změnit a je připraven dostat nějakou pomoc. Věřte mi, spousta lidí v nouzi má problémy s přijetím pomoci.

Nedávno ke mně přišel člověk, který žije roky na ulici. Měl aristokrratické jméno, které sice bohužel nemohu prozradit ale částečně anonymně jeho příběh sdílet mohu. Několikrát zmínil, že byl přes 30 let zneužíván a bezdomovectví – tedy spaní na ulici – je jediným prostředkem jak se vyrovnává s tím, co v životě zažil. Tohle, jak to řekl, bylo velmi silné. Většina mých klientů bezdomovců hledá ubytování, případně kde se může osprchovat, najíst…tento byl jiný…

Nabízela jsem mu ubytování i pomoc psycholožky (vše pro něj zdarma – placeno z obecního grantů a grantů charitativních organizací se kterými spolupracuji - ale on poprosil o spacák a řekl že za dva dny od naší schůzky dostane malou sociální podporu a to mu stačí. Nechtěl víc.

Byl to vzdělaný člověk a utekl od manželky která ho také psychicky využívala. Má 7 dětí z dvou různých “abusive” manželství.

Dala jsem mu ještě voucher na 20 dolarů ať si koupí vodu a dostal tašku jídla na cestu což mu mělo na dva dny vystačit.

Byl šťastný a řekl, že ten den dostal vše, co chtěl a potřebovat: Tedy podporu ode mě, že jsem ho vyslechla a dala mu spacák. To chtěl a nic víc.

A jako tulák zase zmizel a odešel…

Hodně příběhů nekončí dobře, zvlášť když člověk, co je bezdomovcem... – nedávná má klientka- partner jí ukradl indentitu, ona utekla z domácího násilí, drogová minulost, závislost, neměla občanku, nic, absolutně nic. Pomohli jsme jí s kolegyněmi zajistit ubytování v jednom pěkném motelu, získat Rodný list (ten by nemohla normálně získat, k tomu potřebuješ mnoho jiných dokumentů ale přes náš “komunitní servis a kontakty” jsme to zajistili)a založit účet, který v životě předtím neměla. Byla velmi ochotná spolupracovat a několikrát říkala, že poprvé v životě se chce věnovat sobě, něco dokázat, konečně dodělat školu…ale….jakmile jí na účet přišly peníze od státu, tak už se neozvala.

Přestala mi zvedat telephony a nedávno jsem ji viděla zdrogovanou na rohu ulici s igelitovanými taškami.

Pokud tam není vůle klieta nastoupit na léčení, spolupracovat, tak

Další moje klientka byla v domácím násilí od svých 16 let, kdy ještě moc nebyly mobilní telefony, to byl rok 2000.

Teprve letos odešla, až když děti vyrostly. Vemte si, že posledních 20 let nedržela v ruce mobilní telefon, protože to měla zakázané. Pořídili jsme jí mobil. Koukala na něj jako na hvězdu spadlou z nebe. Byla to její vstupenka k svobodě, k něčemu novému, k jiné etapě života..byla poslána na rehabilitaci, protože celé roky byla udržována na drogách, ale v jejím případě to vidím dobře, spolupracovala a nezmizela jako pára nad hrncem i když dostala peníze od státu, také na svůj soukromý účet, který předtím v životě nikdy neměla.

Ještě k číslům domácího násilí za Austrálii: 1 ze 6 žen zažila domácí násilí. Každé dvě minuty někde v Austrálii policie řeší případ domácího násilí.

68% procent matek, které měli děti ve své péči zažily násilí od svého bývalého partnera s tím, že děti na vlastní oči byli svědky domácího násilí.

A to ještě máme čísla k obětem o kterých víme, jaká jsou asi tak skutečná čísla? Myslím, že mnohem více alarmující.

Teď už píšu jako sociální pracovník a nechci vás tím nějak obtěžovat, ale chtěla jsem nastínit i jinou stránku, protoež to je můj denní chléb a já sama jsem domácí násilí (v mém případě psychické, emocionální) take zažila.

Mám na to školení, xx prezentací ale to je k ničemu, dokud to člověk nezažije, nepochopí. Ale i tak bych řekla, není nikoho povinnost tyto věci pochopit, je ale dobré o nich vědět, vědět jak mohu pomoci pokud o někom vím, že tohle zažívá a ještě je dobré nikoho nesoudit.

Tolik příběhů jsem nikdy pohromadě za celý život neviděla ani ve filmech ani v seriálech, co jsem za poslední měsíce vyslechla.

Naučila jsem se: Nikoho nesoudit, NIKOHO. Nesoudím ženy, které vydržely v domácím násilí roky a neodešly. Dřív jsem je soudila – říkala jsem před mnoha lety“když jsou blbé a nechají si to líbit, tak co chceš..”

Dala bych si za to facku hned teď a je mi ze mě zle, jen když si pomyslím, jak jsem kdysi přemýšlela.

Jak můžeme soudit někoho, v jehož kůži jsme osobně nikdy nebyli? Nevíme, jaké měl dětství…spousta žen setrvává ve vztazích plných domácího násilí, protože se bojí, že jakmile odejdou, tak budou zabity ony nebo jejich děti, nebo většinou nemají kam jít, nemají ani cent, nemají ani identitu, nic…

“Don't criticize what you don't understand, son. You never walked in that man's shoes.”

Elvis Presley (citáty nechávám v originálu, páč je neumím super dokonale přeložit)

Nedávno bylo tady v novinách: jedna žena utekla ze vztahu, kde byla dlouhodobě zneužívána a druhý den už byla nalezena mrtvá. Někomu se podaří utéct, sehnat pomoc a někomu už ne. Smutný fakt ale tak to je.

Toť k mé práci, ke které mám velký obrovský respekt a k lidem kterým pomáhám. I tady platí, že ne každý je čestný a vděčný.

Poslední dobou mě to velmi vyčerpávalo, protože jsem sama na tom nebyla moc dobře, cítila jsem se velmi unavená a do toho jsem měla problémy se svým čtyřletým synem, chodí do katolické předškolky (nejsme ortodoxní ale věříme, navíc tam jsou fantastičtí lektoři), nechce moc mluvit a má problémy s pozorností, takže se snažíme získat grant k tomu, aby k sobě získal asistenta, který mu bude pomáhat.

A do toho jsem se zapsala na bakalářské stadium – Diploma of Community Services – dvouleté stadium v oblasti managementu sociálních služeb.

Občas váhám ale Vesmír to podporuje, protože mě přijali, i když to ze začátku nevypadalo, ve škole už mi teď se vším chtějí vyjít vstříc, přišel mi větší obnos peněz, který jsem ani nečekala a tak jsem si mohla zaplatit už celý jeden celý semester, ač je to velmi drahé…ani nevím, jestli si to celé budu moct finančně utáhnout, ale ono se vždy tak něco semele, stane, že já tohle nechávám na Vesmírum však ono to nějak dopadne.

Tolik o mě a jak se máte vy, moji milí. Já vím, v mailu na mě čeká několik i starších mailů od vás, dnes se na to vrhnu.

Za hodinu musím vyzvednout malého ze školky (chodí do školky a taky do školy je to taková předškola) a pojedeme k logopedovi, ve čtvrtek schůzka s pediatrem, který sepíše posudek na to, abychom mohli získat grant.

Včera, to se stalo snad poprvé. Byl úplněk, já byla nevrlá jak hladový pes, bez nálady a emoce lítaly vzduchem.

Na youtube jsem našla meditační hudbu, která měla něco jako andělské zpěvy a do toho kostelní zvony. A můj chlapeček úplně poprvé se zastavil a řekl z ničeho nic v klidu “Amen.”

A pak zničehonic se začal modlit ale modlit v tom smyslu jako děkování Bohu za dary – prostě odříkal to celé v linii vděčnosti (krásné vibrace a vyšší frekvence) a během toho tancoval a smál se.

Ve škole fungují tak, že před začátkem mají něco jako meditaci, kdy sedí v pozici lotosového květu na podložce, je to pro ně takové pozastavení, motivace I zamyšlení nad tím, za co máme být vděční a pomodlení se. Pak během dne nic a ke konci dne mají další modlitbičku.

Samozřejmě můj chlapeček během toho dělá něco úplně jiného než ostatní děti a tentokrát mě dojal.

Tak to byl takový hezký moment. Jinak v této škole ani doma jim nevymýváme hlavy, učí se základy křesťanství a je to pro mě v takové zdravé míře a pokud v budoucnu nebude chtít být na základní ani střední katolické škole, tak ho přesunu jinam.

Život je tu jiný. Mentalita zcela jiná. Opět podotknu že něco jiného by mi řekl člověk žijící třeba v tom Sydney nebo Melbourne. Tohle je jiná story, jiný kus země, jiné zvyky, jiný slang, jiný life. Zvlášť tady ve vesničkách a osadách v Západní Austrálii.

Moc lidí se tu k žití moc nežene, lidi tak rádi Perth a pak další velká australská města na jihu Austrálie ale tady....

Tohle je země farmářů, lidí pyšných na svou zemi, obecně víme, že Austrálie je země Aboridžinců – pořád se tu na to téma vedou diskuze, Austrálie finančně vyplácí každého Aboridžince za křivdy z minulosti - za to, že ji byla sebrána jejich země. Tedy mají vysoké sociální dávky, že nemusí pracovat, mají školky zadarmo, mají hodně věcí naservírovaných od vády a pak je na nich, jak to vezmou, jak to využijí pro dobro, i když moc dobře jejich příběhy nekončí (drogy, alcohol..).

V rámci jednoho zápočtu mám studium práce s aboridžinskými komunitami a propagace aboridžinské kultury. Jejich kultura mě zajímá a fascinuje.

Mají zajímavé zvyky a moc se mi líbí jejich hudba. Možná jsem to tu už psala ale chtěla bych strávit tak aspoň měsíc někde v australské bushi s aboridžinci a naučit se jejich zvyky.

“We are all visitors to this time, this place. We are just passing through. Our purpose here is to observe, to learn, to grow, to love… and then we return home.” ~ Australian Aboriginal saying

Melu, melu a zase melu, je to páté přes deváté, tohle psaní je takový mishmash, možná by mi za to učitelka nedala dobrou známku, protože jako slohovka to nemá ani hlavu ani patu. Psala jsem to tak, ja mi myšlenky naskakovaly ale i tak to zveřejním, možná jsou někde i hrubky, občas mi to tady ve wordu přepisuje do angličtiny, ale snad to není tak krkolomné ke čtení.

Ještě podotknu že k tomuto tématu, který zvěstuje titulek, jsem napsala ještě málo, odhalila jsem zase jen kousíček ale postupně v dalších článcích se k tomuto tématu ještě tak nějak budu vracet.

Prostě není to takový ten klasický ten článek o místech kam cestovat s fotkou džusíku nebo kokosem v ruce u moře či selfíčkem s klokanem a jadyjadyjaaaaaa a jaká paráda to tu je, na to jsou jiné blogy a že jich je. Chtěla jsem nasdílet mé zkušenosti a ukázat také odvrácenou stránku, která sice může znít depresivně ale tak to ani nebylo myšleno.

Lidem se tu dostává hodně pomoci a je tu velký potenciál ke zlepšení v mnoha oblastech. Skoro každé australské městečko jede na "community spirit" notu a to je úžasné - o tom zase jindy.

Jindy zase napíšu článek pouze o pozitivech Západní Austrálie, a že si to tahle krásná země zaslouží ;)

No a taky se bojím si tento článek po sobě přečíst, protože bych zase byla až moc kritická a řekla si, že to nakonec nezveřejním. Takže radši klikám na “publish now."

Děkuji, že jste dočetli až sem a prozatím vám zamávám do dáli a zase se ozvu ;)